Ubulená

19. prosinec 2021 | 22.37 | rubrika: Jen tak
Poslední dobou pořád jenom bulím. Už jsem si i googlila, jestli je normální, s přibývajícím věkem být víc víc emocionální. Začínám se podobat své babičce, která se vždy rozbrečela, když byla v televizi nějaká svatba. Nevím, jestli jí to přišlo tak krásný a nebo naopak tak smutný, protože ona sama to s naším dědkem moc nevyhrála. My jsme se jí za to vždycky smáli a teď v tom jedu taky. Teda spíš se jí smála moje matka a snažila se, abychom se všichni přidali. Ta se totiž absolutně necítila pohodlně, když někdo projevoval svoje emoce. Vždy je ze mě vymlátila, jenže to u babičky nešlo, tak se jí aspoň debilně posmívala. Jestli jste viděli Shitt's Creek, jak tam David tancuje na usmířenou Patrikovi, tak u toho jsem bulela v poslední době asi úplně nejvíc. To byla jedna z nejkrásnějších věcí, které jsem kdy viděla. Ten seriál mi poradila Fantomasova ségra. A já jsem se úplně zamilovala do Dana Levyho, který tam hraje Davida. Sice je gay, ale je tak strašně roztomilý, že kdyby mě chtěl, tak se pro něj snad nechám předělat na chlapa. A ten Patrik je vlastně taky moc hezký, má nádherný úsměv a já si říkám, proč radši nežiju v Kanadě, jestli tam mají takhle sympatický chlapy. Taky tam hraje Catherine O'Hara, která hrála Kevinovu mámu v Sám doma a vůbec jsem ji nepoznala. Konečně jsem si zplatila Gaiu, což je takovej Netflix pro spirituálně založené lidi. U toho se taky pořád dojímám, jakoby moje duše byla šťastná, že konečně odkrývám smysl tohodle všeho. Měla jsem teď nedávno zase pár podivných epizod. Jako tradičně mě zase něco probudilo strkáním do mých nohou a já už se toho nebojím. Naopak si užívám tu příjemnou masáž, ať už mi ji dává kdokoliv. Kolikrát jestě poprosím o poškrábání zad. Ale tuhle mě to najednou zkusilo zvednout do vzduchu a já jsem se zase málem podělala strachy, takže jsem se zapřela a odpudila jsem to. Pak jsem o tom přemýšlela, že třeba mi to ukazuje, že můžu v tomto stavu vystoupit z těla. Vlastně už se mi to dvakrát předtím povedlo a místo užívání si masáže bych já blbka asi měla spíš trénovat astrální cestování. Takže při další příležitosti jsem si prostě sedla na posteli. Chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem si fakt fyzicky sedla, nebo si sedlo jen moje astrální tělo. Pak jsem hrozně bojovala s tím, že jsem se nemohla dostat z nohou. Drala jsem se z nich jako z mokrýho neoprenu a byla to fakt fuška. Ten boj s nohama mi zabral tak dlouho a byla to taková dřiva, že se pak už na nic jiného ani nedostalo. Při dalším takovém probuzení jsem si zase sedla. A pak jsem si úplně jednoduše i stoupla. Zajímavé, že minule to byl takovej problém a teď nic. Jenže jsem zase nic neviděla. A já potřebuju vidět. To je to co mi chybí, abych si potvrdila, že moje zážitky jsou opravdu počátkem astrálního cestování. Potřebuju prostě vidět to moje tělo, jak tam leží a spí, zatímco já jsem venku. A já blbec jsem si řekla, že otevřu oči. A tak jsem je otevřela. A byla jsem zpátky ve svém těle a koukala jsem do zdi. To snad ne, to jsem si fakt myslela, že abych viděla, tak musím otevřít oči? Jako kdyby astrální tělo nějaké mělo. Ale prostě to byla úplně automatická reakce. Celý život jsem zvyklá, že abych viděla, tak musím otevřít oči a teď to najednou tak nefunguje. Takže úkol na příště je najít způsob jak vidět, ale za žádnou cenu neotvírat oči! Od posledka jsem byla jen dvakrát na jetski, protože moře bylo minulej tejden dost divoké, pak práce a tak. Jednou jsem byla sama a bylo to super, protože se mi to samotné mnohem líp vyvažovalo a tak jsem si to docela i užila. Přestala jsem se podělávat kdykoliv se ta jetski trochu nahne. A pak jsem vzala i kámoše, se kterým se mi taky jelo dost dobře. Tak nevím, jestli jsem se to už naučila, nebo prostě kámoška nevyvažuje. To se dozvím, až zas pojedeme spolu. S kámošem jsme potkali fakt velký stádo delfínů a tak si s nima šel zaplavat a pak jsme spolu s delfínama závodili. V helikoptérách už to zase stojí za starou belu, ani už nemáme rozpis služeb, jen nám občas zavolají, když někoho potřebují v kanclu, což je tak jedou za 10 dní. Tak jsem ráda, že k tomu mám tu hospodu. I když teď když hosti musejí ukazovat očkovací průkaz, tak chodí o dost míň lidí. Kiwáci jsou rebelové! Spousta z nich veří každé konspirační teorii a tvrděj, že to co tu teď máme, je fašismus či komunismus. Někomu, kdo zažil skutečný komunismus, se chce jen mlátit hlavou do zdi, když něco takového slyší. Odešla nám jedna moc milá Francouzska, která teď bude generální manažerkou v novém podniku šéfova bratra. Moc ráda jsem s ní pracovala a bez ní se mi tam ani nechce zůstávat. Naše šéfová jí v podstatě vyštípala, protože na ní byla v poslední době vyloženě zasedlá. Všechno, co Francouzska udělala, bylo špatně. Dokonce ji prý i chtěla udat za sexuální harasment, protože mi prý sáhla na zadek, když kolem mě procházela (jen já si toho nevšimla). A taky jí prej chtěla obvinit, že krade peníze. Jednou dokonce za něco, co Francouzska podle jejího názoru udělala špatně, seřvala i mě. Tohle udělá ještě jednou a já jdu za Francouzskou do toho novýho podniku. Jinak je ale ke mně většinou hrozně milá a chce být kamarádka. Francouzska mi dala její uniformy, protože už nechtěla šéfovou potkat a šéfová se tvářila, že vůbec nechápe, proč by se nemohla zastavit s těma věcma sama a jestli prej je nějaká naštvaná a proč.  Evča je taková hodně vánočně založevá, tak to vypadá, že i letos budeme mít české Vánoce v Kaikouře. Už se pečou perníčky a chystá stromeček, ale stejně Vánoce v létě u mě nikdy nebudou Vánoce.
komentáře (2) | přidat komentář

Jaro skončilo!

21. listopad 2021 | 23.33 | rubrika: Jen tak
Jsem překvapená, protože minulej rok to trvalo mnohem dýl, ale letos už po třech dnech mě to stýskání si po Fantomasovi přešlo. Pravděpodobně to bude i tím, že se zase projevil jako pitomec a já jsem si připomněla, proč by nám to nikdy nemohlo fungovat. Začaly jsme s Evčou hledat nějakou lodičku a nebo jetski, že si koupíme napůl. A shledaly jsme, že rada nějakého chlapa, co se v tom vyzná, by byla vítána. Tak koho jiného jsem se já měla zeptat, než Fantomase, kterej na lodi i bydlí. Jenže ten mi začal posílat odkazy na to, co by se líbilo jemu. Takže to byla samá obří plachetnice, na které by ještě navíc bylo hodně práce. Po té třetí jsem mu napsala, že to není to co hledáme. Po páté jsem ho požádala, ať už mi nic neposílá, že to není to co chceme. Po sedmé jsem mu napsala, jestli si ze mě dělá srandu. A po desáté jsem ho už regulérně poslala do prdele. Jak si sakra může myslet, že dvě holky jako jsme my dvě, by měly čas, náladu a hlavně schopnosti a nářadí na to, uvést do provozu nějaký vrak. Jediné rozumné vysvětlení je, že se možná chtěl vetřít, že by mi nám s tím jako pomáhal on. Každopádně ani Evky amant nebyl o nic víc užitečný, přestože sám jetski kdysi vlastnil. Takže jsem si pracně našla obchodníka, který prodává nové i ojeté a ten nám jednu ojetou, ale velice zachovalou prodal a ještě nám na ni dal rok záruku. A až teprve pak se Evčin amant zmínil, že toho týpka zná, že je to jeho velkej kámoš a máme ho pozdravovat. Já to nechápu! On asi nikdo do poslední chvíle nevěřil, že to myslíme vážně nebo co. Jenže my jsme to vážně myslely a tak ji máme a já teď nemám čas si stýskat, protože jsem fakt šťastná, že se mi splnil sen a že budu mít super léto na jetski. Zároveň ale taky začínám chápat, proč si ostatní asi mysleli, že si děláme srandu. Řídit jetski na otevřeném moři totiž žádná sranda není a člověk musí být asi trochu naivní a nebo cvok, aby si to koupil! Už jsme to obě zvládly jednou převrátit. Jede to jak auto na ledě a já se potím až na prdeli, jak se bojím, že to zase převrátím. Vlastně by to nebyla až taková katastrofa, ale já mám asi nějakou fóbii z té ledové vody a fakt se za žádnou cenu nechci koupat! Taky jsme se už 2x vydaly na moře za delfínama a mám dojem, že jsme to vzaly za nesprávný konec a že nejdřív bychom se měly šmrdolit v přístavu a učit se jak se to správně vyvažuje a hlavně otáčí! Otáčení je fakt nejhorší, protože si vzadu uděláte vlny a když se neotočíte dostatečně rychle, tak do vás ta vlna narazí z boku a už se koupete ani nevíte jak. Nakonec ale i přes to všechno nás to moc baví a doufáme, že až se s tím trochu víc naučíme, tak se budeme obě míň bát. No a možná se na tom rychlém odchodu jara podepsala i Fantomasova ségra, kterou jsem potkala u nás v hospodě a ta mě pozvala k nim na večeři. Byl tam i její manžel a přijel i jejich dvacetiletý syn s přítelkyní. No a syn s přítelkou odjeli do obchodu a ségra s manželem si šli na balkón zapálit trávu. Hahaha tohle je prosím sestra týpka, co nadával, že jedu do Peru se stát součástí nějakého kultu, když jsem jela na Ayahuascu. No, takže jsme se pěkně zhulili, já samozřejmě nejvíc, protože na to nejsem zvyklá, takže jsem tam pak jen tak seděla a moc se nezapojovala do konverzace, protože jsem měla strach, že zapomenu konec věty, ještě než ho řeknu. :D Synek přijel, pořádně si prohlédnul svého tatínka a naznal, že večeře asi nebude dřív než za 4 hodiny. Asi je na to u nich už zvyklej. :D Byla s nima fakt sranda a i ten ségry manžel byl fakt vtipnej a milej. My jsme se jinak nikdy spolu moc nebavili, oba jsme takoví uzavření do sebe a ségra to vždycky táhla svojí bezprostřednou a srdečnou povahou. Teď mě tak napadá, že občas až na trávě poznáš přítele. No a tak možná i proto se černé mraky přehnaly, protože jak je známo, halucinogeny jsou skvělá antidepresiva. :) A ta večeře, ta fakt byla až za 4 hodiny! 
komentáře (5) | přidat komentář

Jaro je tady

5. listopad 2021 | 22.31 | rubrika: Jen tak
A na mě zase jdou hormony. Jsem po těch letech tady asi už zcela aklimatizovaná, když na mě jaro chodí v říjnu a v prosinci. A já si celej rok říkám, že s Fantomasem se letos na Vánoce už nezapletu, jenže pak přijde jaro a já si tím najednou nejsem tak jistá, neboť mi chybí více než jindy. Minulej rok to bylo úplně stejné! To mi teď ještě ta nová Češka tady (asi je na čase jí vymyslet nějakou přezdívku - tak třeba Evča) pouštěla písničku od Desmonda - Chýbanie. U toho jsem bulela jak želva celej jeden večer. Cítím, jak mi teď chcete vmést do ksichtu ten můj článek o tom, jak jsem radši sama, ale to stále platí. Ovšem netvrdila jsem tam, že člověku není občas na nic. Evča si tady velmi rychle našla nápadníka a to asi jen umocňuje pocit, že občas si takhle s někým vyjít by bylo fajn. Ale bydlet už nikdy s nikým nechci. Každopádně Evču jsem poprosila, aby mě v tom prosinci za Fantomasem nepouštěla, kdyby náhodou přijel zase za rodinou. :D Fakt se tomu chci letos za každou cenu vyhnout, ale bojím se, že vyměknu jako loni a předloni. Já už si z toho dělám srandu, že jsem jako ti vorvani tady. Celej rok na něho čekám, abychom se pak pár dní pářili a on pak zas odplaval do prdele.   Po měsíci a půl v hospodě se mě zeptali, jestli bych neměla zájem o plnej úvazek. A že bych si mohla udělat certifikát manažera a dostávat víc peněz. Jenže já nechci. Jediný, co by mě na tom lákalo je, že manažer počítá peníze, zatímco my vysáváme a vytíráme. A já bych mnohem raději počítala peníze. Ale místo v pět bych začínala někdy o půl třetí a pět dní v tejdnu. Já už teď vím, že nemám dostatečnou motivaci na to, abych to vydržela. Jedině snad, že bych si chtěla konečně vydělat na loď, abych na svém prkně nemusela v těch vlnách riskovat život vždycky, když jdu plavat s delfínama. Haha. Jenže být odpovědná za to, aby se tam náhodou někdo neožral a určovat komu ještě naliju a komu už ne, to by asi nedopadlo nejlíp, protože já bych nenalívala polovině lidí, kterým ještě běžně nalejváme. Tady totiž můžete dostat pokutu, pokud máte v hospodě opilého člověka a mně se zdá každej hned opilej.
komentáře (2) | přidat komentář

Juhuuu

25. říjen 2021 | 11.39 | rubrika: Jen tak
Jsem poslední dobou taková spokojená. Už asi měsíc dělám v hospodě a jsou tam se mnou spokojený moc. Dělám dva až čtyři večery v tejdnu a moc si libuju, že je to až od pěti. Ani ta práce samotná mi moc nevadí, obsluhovat lidi, nosit jim jídlo a točit pivo, to je jednoduché. Až na to uklízení před zavíračkou, to nesnáším. Hlavně vysávání (má to takovou krátkou trubici a bolej mě z toho záda) a vytírání (to nenávidím odjakživa). Ale jinak mi moc vyhovuje, že ráno spím jak dlouho chci. Když je hezky, jedu plavat s delfínama, na procházku, uvařím si jídlo, přečtu knížku a teprve v pět jdu do práce a jsem tam tak do desíti, někdy dýl. To když chodím do helikoptér, tak z toho dne nikdy nic nemám a mám pocit, že vůbec nežiju. Tak teď přemýšlím, že snad dám v těch helikoptérách výpověď a vezmu si místo toho víc směn v hospodě. Stejně se tam vůbec necítím jako ryba ve vodě a divím se, že mě po lockdownu nakonec zase vrátili na rozpis. Zase mi tam cpou samé víkendy, i když už nestuduju a nežádám o ně. Kolegyně totiž o víkendech učí lidi jezdit na koních, nebo má závody, tudíž je taky nechce. Takže víkendy jsou pro mě masakr, protože ráno vstávám do kanclu a odpoledne přebíhám do hospody, tam jsem do noci a další den to samé znova. Nevím, jestli nejsem trochu na hlavu, když bych ráda pustila líp placenou a nenáročnou práci v kanclu, abych mohla chodit za míň peněz pinglovat. Trochu se bojím, že v hospodě přes zimu bude míň práce a nevydělám si ani na jídlo. Ale kdyžtak je tam těch hospod víc a teď budu mít už i praxi, což bude plus. Jinak je tu v městečku nová Češka a je moc fajn. Dost často spolu něco podnikáme a teď se s náma chce docela vídat i ještě jeden českej kámoš, kterýho jsem dřív moc často nevídala, ale teď jak je tu ta nová, tak se najednou scházíme nějak víc, hahaha čímpak to asi bude. Zejtra jedeme všichni tři na výlet do lázní, hurá, už se moc těším na masáž. No a ta nová říkala, že prej jí chybí její pejsek a že by chtěla s nějakým chodit na procházky, tak jsem ji u kolegyně z hospody domluvila nádhernou krátkostrstou hnědou border kolii a té teď děláme hodné tety a chodíme s ní ven, když je panička v práci. A konečně jsem se rozhoupala přihlásit se na nějaký kurz práce s energií, jak jsem to vesmíru slibovala, že tam půjdu hned jak dodělám instruktorák. Trochu to teda trvalo, ale nakonec jsem se z limitované nabídky Nového Zélandu rozhodla pro andělské reiki, což snad ani vlastně není reiki. Ta paní, u které to chci dělat, se taky zabývá plejádskou světelnou terapií, k níž na svých stránkách doporučila nějaké knížky a tak to teď čtu a zní to dost jako scifi, ale mám u toho čtení zajímavé emocionální prožitky. Opět cítím spoustu energie v nohách a myslím, že se ubírám správným směrem, jakkoliv si moje racionální já může myslet, že jsou tyhle věci šílený. 
žádné komentáře | přidat komentář

Single navždy

25. září 2021 | 02.57 | rubrika: Jen tak
Už to budou skoro čtyři roky, co jsem single a poslední dobou se zabývám myšlenkou, že to tak asi bude už napořád. Občas se mě někdo zeptá na youtube, proč jsem single, když jsem (prý) docela pěkná holka. Jako kdyby o bezvztahové situaci ženy rozhodovali muži. Dlouhodobě single je zřejmě jenom taková, o kterou muži nestojí. Jinak by jistě po nějakém skočila. Protože být ve vztahu je výhra! Je to recept na štěstí, jež se nám systematicky vštěpuje už od malička. Však v drtivé většině pohádek se ti dva na konci vezmou a žijí spolu šťastně až do smrti. Když trochu dospějete, každý chce vědět, jestlipak už máte nějakého chlapce. Otázka nikdy nezní, zda-li ho vůbec chcete, ale kdy už to bude. A kdo je pozadu, s tím musí být něco špatně. Nemáme čas se ani zamyslet, kdo jsme a co chceme, a najednou žijeme v páru. Spousta lidí ani neumí být sama a když jeden partner odejde, hned si najdou druhého. Existují studie, které zkoumají, jestli jsou single lidé méně šťatní, než ti v manželství. A víte, co se zjistilo? Nejsou! Když to manželství jde dobře, jsou lidé zhruba stejně šťastní, jako single lidé. Ale to se týká jen těch, co se nerozvedou. A vzhledem k tomu, že se polovina manželství rozvádí, tak je očividné, že v manželstvích je spousta lidí, kteří jsou méně šťastní, než ti, co žijí sami. Já si myslím, že člověk si musí v životě vybrat, jakým způsobem bude nešťastný. Protože nikdo není neustále jen šťastný. Ani by to nebylo možné. Neužili byste si to nahoře, kdybyste něvěděli, jak mizerně vám je, když jste dole. Když jste sami, občas vám může být smutno, že se nemáte ke komu přitulit. Já to mám tak jednou za měsíc, podezřele blízko k začátku menstruace. To si někdy i pobulím, ale zbytek měsíce jsem ráda, že jsem si vybrala tento způsob neštěstí. Mně osobně se stále zdá menším, než co jsem prožívala ve vztahu. Tam jsem totiž bulela mnohem častěji. Sice se máte každou noc ke komu přitulit, ale zase jste nešťastní jinak. Možná vám občas chybí staré dobré časy, přáli byste si mít víc svobody. Štve vás, že musíte v něčem dělat kompromisy a nemůžete si dělat co chcete. Když jste single, možná vám občas chybí sex. Když jste ve vztahu, možná občas máte sex, i když ho v tu chvíli vůbec nechcete. Ale chcete vyhovět partnerovi a tak jej přetrpíte a doufáte, že to nebude moc dlouho trvat. A já už jsem ve věku, kdy radši vezmu tu první možnost. Když vám chybí sex, stále se s tím dá něco dělat. Ale už nikdy si nechci připadat použitá. Když jsem teď pár týdnů pozorovala kamarádku s manželem, když jsem u nich byla zaseknutá přes lockdown, tak jsem každý den děkovala sama sobě, že nemusím žít jako oni. V páru. Každý den nastávaly situace, kdy jsem viděla, jak kamarádku počínání jejího manžela frustruje. Často už to ani raději nekomentovala, protože věděla, že to nemá cenu. Už si zvykla, že vždy, když manžel couvá do garáže, tak musí všeho nechat a jít mu ukázat, jak daleko je ode zdi, ačkoliv ona sama takovou asistenci nepotřebuje. Já jsem dost často vařila a docela mě iritovalo, že jsem často nemohla něco najít, protože to dal do špatného šuplíku, nebo do myčky, přestože mu už stokrát bylo řečeno, že třeba takový lis na česnek se musí umýt v ruce a hned, než zaschne, tudíž ho hledám všude jen ne v myčce. Když přendával svoji pizzu z plechu na talíř, vyklopil si ji přímo na stůl. :D Což o to, to se může stát každému, ale to, že se o přesun pizzy na talíř nepokusil už v kuchyni a namísto toho si ji na pečícím papíru donesl až do obýváku a tam ji vyklopil, bylo trochu podivné. Hned jsem si vzpomněla, jak můj bejvalej vyklopil plnou misku polévky s nejsilnějším barvivem na světě - kurkumou - přímo na koberec. To ovšem stále jestě nebylo to nejhorší. Nejhorší bylo, že pak asi půl hodiny supěl jako malej kluk, že má ošklivou pizzu, protože když jsme ji z toho stolu seškrábli zpátky na talíř, tak vypadala, že už ji někdo jednou snědl. Chuťově byla zajisté stále výborná, ale manžel byl prostě nepříjemnej jak osina v zadku. Když jsme později hráli osadníky, tak mojí kámošce řekl, že neumí prohrávat a že supí jako malá holka, když prohraje. Řekl ten, co třicet minut trucoval kvůli obrácené pizze. Hahaha. Jo, asi jsou to všechno maličkosti, ale já bych na to prostě neměla nervy. Neměla bych asi moc respektu pro chlapa, co nepřidělá poličku bez toho, aby se zranil, či něco poničil a co se mě v kritických situacích pokusí zabít. Jeli jsme nahoru do kopce, když nám prasknul sněhovej řetěz, zrovna před zatáčkou a jeho automatická reakce bylo najet s autem do protisměru. Řekla jsem už, že před náma byla zatáčka a bylo to namrzlé? Kámoška na něj musela zařvat, ať proboha zastaví nalevo a ne napravo, jinak by řidiči v protisměru byli asi dost překvapení. Zkrátka tento pobyt mi vyvolal spoustu vzpomínek na moje vlastní soužití s chlapama a pocítila jsem velké množství vděčnosti za to, že takto nežiju. Tím nechci říct, že já jsem nějaka dokonalá a soužití se mnou by vůbec nebylo frustrující pro druhou osobu. Jsem si jistá, že také dělám věci, které jiným lidem lezou na nervy. Jsem tvrdohlavá a ráda dělám věci po svém. Od chlapa bych potřebovala, aby byl "skutečným chlapem". Ale aby nesmrděl! Aby dokázal použít vrtačku a zacouvat do garáže. Aby měl jasné hranice a nenechal mě je překročit. Aby vyžadoval respekt, ale zároveň byl laskavý. Aby byl inteligentní a zároveň nedělal stupidní věci. Chodila jsem s profesorem fyziky (jakože měl ten titul, ne že mě učil), a vždy když jsem ho požádala, aby dal zbytek večeře do ledničky, tak se tam pokaždé snažil nacpat celej hrnec, i když ten hrnec byl širší, než naše minilednička a nikdy se tam nevešel. Hrozně mi vadí špatná gramatika. Hlavně, když je jeho rodná řeč angličtina, protože nechápu, co se na tak jednoduché gramatice nedá pochopit. Achjo, mám dojem, že čím víc toho žena zvládne sama, tím těžší je pro chlapa na ni udělat dojem. Když jsem tu říkala, že nenávidím, kým se stávám, když jsem s Fantomasem (ke konci to platilo i o Pilotovi), tak to je přesně to, co jsem tím myslela. Dokud k chlapovi vzhlížím a obdivuju ho, jsem ta nejzábavnější, nejlaskavější, nejbáječnější žena, jakou potkal. Jenže když pak dělá stupidní věci, spíš než obdivovat se začínám podivovat, přestává mě vzrušovat a přestává se mnou být zábava. Možná jednou potkám chlapa, který mě nebude iritovat číčovinama a dokáže si udržet můj obdiv a respekt dlouhodobě a při prvním náznaku mé nespokojenosti automaticky nezaujme podřízenou pozici (bože jak to nesnáším), ale už jsem dost stará na to, abych si uvědomila, že takovej možná vůbec neexistuje. Moje kámoška, která je podobně tvrdohlavá a taktéž životem protřelá a poradí si s ledasčím, na to zřejmě přišla taky. Proto se na mě pokaždé, když manžel udělá něco komického, rezignovaně podívá a řekne: "co už, už jsem si vybrala, pozdě bycha honit." Teď jsem si vzpomněla, jak si dřív stěžoval, že kámoška nechává po umytí nádobí zbytky jídla ve dřezu. Což o to, to by mi asi taky vadilo, ale nevím, jestli si na to má právo stěžovat někdo, kdo se v noci vrátí ožralej z hospody a do toho dřezu se poblije. Hahaha! Obě jsme si vybraly svoje neštěstí. Ona je občas nešťastná s ním a já jsem občas nešťastná bez něho. Podle mého názoru jsme ale obě v životě celkově podobně šťastné a proto se možnosti toho, že bych dosmrti zůstala sama, nakonec už vůbec nebojím.
komentáře (15) | přidat komentář

Konečně bez práce?

16. září 2021 | 04.31 | rubrika: Jen tak
Já vím, že to tu říkám už od března, že mě zachvilku kvůli kovidu vyhoděj, ale tentokrát to tak fakt je. V práci jsem nebyla už několik týdnů a prej v dohledné době žádná nebude. Nedostala jsem sice vyloženě výpověď, ale taky nemám žádné směny, takže finančně to vyjde na stejno. A teď se mi to teda vůbec nehodí, když jsem se dočista vydala z peněz, abych dokončila školu. Na účtě mám posledních pár šušní a tak se poohlížím po něčem jiném. V aeroklubu mi řekli, že teď taky padaj na hubu, že možná v prosinci by něco málo mohlo bejt a že mezitím, ať tam chodím jen tak. Jako občas s něčím pomoct, umýt letadlo, zamést hangár, uklidit kuchyni, nebo pomáhat studentům s přípravou. Hmmm Australanka nemusela chodit dobrovolničit a dostala práci hned, proč já nemůžu nikdy nic dostat jen tak? Pořád můžu zpátky do obchoďáku za kasu, ale když si vzpomenu, jak mě z toho bolela záda, tak se tomu snažím vyhnout. Kámoš mě dostrkal, ať se zeptám u nich v hospodě na baru. Já se gastronomii vyhýbám, pač mám strach, aby tam po mně nechtěli šahat na maso, ale za barem by to asi šlo. Navíc by to bylo po večerech, takže bych měla čas i přes den nedobrovolně dobrovolničit v aeroklubu, případně chodit ještě k helikoptérám, kdyby se to tam zase nějak rozjelo. Taky si říkám, že by mi vůbec neuškodilo jít na chvíli někam na sady. Jsem tady skoro jediná Češka, která to nikdy nedělala a příjde mi, že bych konečně mohla mít takovou tu ultimátní hipísáckou svobodu se vším všudy. Někde měsíc či dva makat a pak tři měsíce cestovat a dělat si co chceš. Tam nemusíš nikomu nalhávat, že se tam vidíš i za pět let. Nemusíš celá provinilá chodit za šéfem, že už toho máš po třech měsících dost a chceš skončit. Navíc práce rukama se do životopisu určitě hodí. Zvláště, když v téhle době už si nemůžeme být jistí vůbec ničím. Ale nejdřív počkám, až se mi ozve paní z práce za barem. Nejsem ještě úplně přesvědčená, že mám odjet z Kaikoury. Tomu, že bych dělala za barem, se musím tak trochu usmívat. Kdysi dávno předávno jedna moje kámoška chodila s barmanem. A já jsem se tehdy ofrňovala, že bych asi s takovým chlapem být nechtěla. Že by mi vadilo, že nemá ctižádost a nechce to nikam dotáhnout. Hahahaha teď bych svému mladšímu já naliskala. Teď úplně vidím, jak jsem se do těch ostatních zrcadlila já sama. Že bych si nedokázala vážit chlapa, co v životě nechtěl "nic dokázat"? V první řadě jsem si nevážila sebe a byla jsem to já sama, kdo musel něco dokázat, abych si ho mohla vážit. A teď? Teď už si sebe vážím, ale prokoukla jsem to. Že o tom "něco dokázat" to vůbec není a že nakonec i ten barman může mít skvělý život. Nevím, proč jsem musela utratit všechny svoje peníze za studium, abych nakonec pochopila, že vlastně bych asi nejraději dělala na vinicích a žila jako správný hipík.
komentáře (2) | přidat komentář

Tak trochu nedobrovolné prázdniny

29. srpen 2021 | 03.07 | rubrika: Jen tak
Když mám konečně školu za sebou, tak jsem se rozjela k Dádě do Christchurch. Byli jsme párkrát lyžovat, hráli jsme po večerech osadníky z Catanu a hrozně dobře jsme si jedli. Pak jsem se na víkend vrátila do Kaikoury do práce, abych v pondělí zjistila, že musím jet zpátky do Christchurch, protože se mi už dočista podělalo startování u Venouše. Nedávno jsem jednoho večera nenastartovala, takže jsem pak několik dní vůbec nemohla nikam jezdit, než mi přišel novej startér. Jak ale byla dlouho odpojená baterka, když tam ten startér montoval, tak se zase pomátnul imobilizér. Nejdřív jen svítila ta ikonka, ale auto normálně startovalo a jezdilo a tak to vydrželo asi dva tejdny a pak už jsem zas nenastartovala. Naštěstí jsem si vygooglila, jak tam manuálně zadat kód klíče, takže to sice trochu trvá, ale naučila jsem se imobilizér obejít. Jenže mám brzo jít na technickou a takhle jí asi těžko projdu, tak jsem se rozjela za nějakým Danem do Christchurch, co má být machr na kódování imobilizéru a tak. Dan byl takovej zajíček, člověk si říká jak tenhle kluk může být profík, ale je moc roztomilej. :D Bože už se ze mě fakt stává cougar. Máme vůbec v češtině slovo pro ženu, co je na zajíčky? No, takže Dan se s tím drbal celej den, vyloučil čím vším to není a nakonec mě poslal do opravny, kam prý všichni kódovači posílají lidi, se kterými si nedokážou poradit. A tam mi na čtvrtek dali termín, tak jsem si myslela, že počkám v Christchurch no a v úterý večer nám vyhlásili karanténu. Celý svět si z nás dělá prdel, že jsme v karanténě kvůli jednomu jedinýmu případu, ale teď už je asi jedenáctý den a máme jich už skoro 500. Což vám asi stejně pořád připadá dost málo, ale tady je to hotová katastrofa. Takže jsem zase zaparkovaná u Dády před barákem, osadníci už nás pomalu přestávaj bavit a říkám si, že už jim beztak i já musím lézt na nervy. Tady je to k moři daleko a je tu jen jeden park, kam se dá chodit na procházky, no prostě nejdřív to bylo super, že nemusím do práce, ale už mi z toho začíná kapat na maják. Aspoň se snažím být užitečná, oni mají přes týden home office, tak jim vařím obědy, peču a tak. Hlavně jsem ráda, že jsem stihla dodělat tu školu před tímhle domácím vězením, protože teď tady sedět, v nejistotě kdy se zas bude dát lítat, pozorovat jak to zase vše zapomínám a počítat, kolik mě to zase bude stát peněz, abych se zase dostala do formy, no co vám budu povídat, je mi špatně, jen si to představím. A tak jsem ráda, že se mi vlasně nic až tak špatnýho neděje.  
žádné komentáře | přidat komentář

Mám to za sebou

3. srpen 2021 | 23.36 | rubrika: Jen tak
Znáte takový to když se o něco snažíte, moc si to přejete, trápíte se dnem i nocí, ale vydržíte, protože pak, až to budete mít za sebou, budete šťastní. A pak když to získáte, tak zjistíte, že ta mrcha štěstí je zase za rohem. :D Nechápejte mě špatně, já jsem hrozně šťastná, že mám ty zkoušky za sebou. Že můžu jet zase navštívit kamarády, ale tentokrát nebudu mít celou dobu staženej zadek, protože nebudu myslet hlavně na to, že se neučím a jak moc se bojím té zkoušky. Spousta pilotů, i těch co už dávno létají na velkých letadlech mi řekla, že instruktorský zkoušky byly stejně ty nejtěžší, jaký kdy dělali a že když dám tohle, tak už dám všechno. A opravdu to bylo asi to nejtěžší, co jsem v životě podstoupila. A ještě k tomu v cizím jazyce. Teď jen zaslouženě odpočívám. Příští týden navštívím Dádu, která se mezitím přestěhovala z Auklandu do Christchurch, takže to zase k sobě máme blíž. Jenže co pak? Pak budu muset začít řešit moje další kroky a možný odjezd z Kaikoury. Jeden život končí a druhý začíná. Připadám si jako kočka. Už jsem měla tolik životů, v kolika jsem žila městech a zemích. Vždy je to úplně jiné. A občas si všimnu, že někdo, s kým jsem vyrůstala u nás na vesnici, stále ještě žije na té malé vesnici. A přemýšlím, jestli se také cítí jakože měli spoustu životů a nebo prostě mají jen ten jeden, jen sakra dlouhej. Práci u helikoptér pořád ještě mám, ale cítím, že už se asi brzo rozloučíme. Kovid jim vůbec neprospívá a mě to tam takhle stejně nebaví. Vydržela jsem to tam rok hlavně proto, že pracuju jen dva dny v týdnu, ale kdybych měla pracovat víc, byla bych z toho nešťastná. Možná mi stále ještě nabídnou ten jeden den v týdnu v místním aeroklubu, ale nespoléhám na to. Mám dojem, že ten můj den dali Australance, protože ta tam teď pracuje 2 dny v týdnu. Jihoafričanka odjela s jejím chlapcem do Austrálie (ach jak jí závidím), další spolustudent si domluvil něco v aeroklubu u nich v Nelsonu a další jel na výlet kolem celého Zélandu, během kterého se ptal na práci na každém letišti, až se mu podařilo usadit se až skoro úplně na severu Nového Zélandu. Tam by se mi také líbilo, tam je totiž mnohem tepleji. A já vím, že jestli chci ty moje instruktorský papíry nějak využít, tak takovou cestu kolem Zélandu budu muset podniknout i já. Tyhle pozice se totiž neinzerují. Člověk musí být ve správný čas na správném místě a každý potenciální zaměstnavatel má na stole stohy životopisů, takže nikdy inzerovat nepotřebuje. Takhle to prostě v téhle branži chodí. Často dají přednost někomu, koho už potkali tváři v tvář, než aby se prohrabovali těmi životopisy. A proto je důležité se prostě vydat na cestu a představit se každému, komu to jen jde. Jenže já možná ještě před tou cestou budu muset jít na pár měsíců sbírat třešně nebo co, protože to studium mi dost vybílilo účet.   Myslela jsem, že hned po zkouškách bych mohla i na skok do Austrálie, tolik mi chybí kamarádi tam. Ale bohužel po krátkém otevření naše bublina zase praskla, když se v Austrálii zase začal rozlejzat kovid. Ale dobrá zpráva je, že už mám zažádáno o občanství. Vidím světlo na konci tunelu.  A možná vás zajímá, jak to dopadlo s chlapcem z minulého článku. Naštěstí dobře. Už jsem si to v sobě vyřešila a už mě romanticky nezajímá. Občas mě navštíví, povídáme si, díváme se na film, tulíme se k sobě, ale žádnej sex, prostě jsme kamarádi s dotekama. On je celkem vnímavej na energie, tak si s tím občas tak hrajem, posíláme si energii a říkáme si co kde jak kdo cítí a je to fajn. Já poslední dobou cítím hodně energie v nohách a v rukách a moc bych se s tím chtěla naučit pracovat.
komentáře (6) | přidat komentář

Super týpek s velkým háčkem

16. květen 2021 | 00.50 | rubrika: Jen tak
Tak a co teď? Nedávno jsem zase prokrastinovala a Tindru, abych se náhodou nemusela učit a všimla jsem si tam jednoho týpka, kterej mi dal superlike. Jakože jeho fotka nic moc, ale měl tam, že se zajímá o kytovce a bydlí v téhle díře. Tak jsem mu taky dala like, protože najít tam někoho, kdo tudy jen neprojíždí, jsou takový malý Vánoce. Začali jsme si psát a já jsem si hodně rychle všimla, že mě hodně zajímá. Bydlí v karavanu (on karavan, já dodávku), řídí ty lodě, co tady berou turisty za velrybama (on lodě, já letadla)... přišlo mi, že podobnost nebude čistě náhodná a chtěla jsem si s ním psát víc, ale on má ten jeho karavan někde na kopečku v africe a nemá tam signál. A mě to tak frustrovalo, že jsem to fakt nechápala. Jak mi může u někoho, koho jsem ještě ani nepotkala vadit, že mi dlouho nepíše? Pak jsme se sešli na pivo, no nejdřív jsem se tomu vyhývala, protože mě ten můj náhlý zájem vystrašil, ale o pár dní později jsem přecijen šla. Doufala jsem, že se mi při osobním setkání nebude líbit a budu mít pokoj. Když jsem tam přišla, seděl na baru, no krasavec to úplně není, ale když jsem viděla ty jeho ramena, tak mi bylo jasný, že pokoj mít asi nebudu. Pak jsme si dali pivo, povídali jsme si, pak jsme si šli ven zapálit špeka. Hodně rychle jsme našli společnou řeč a mluvili jsme o věcech, které jen tak někomu neříkáte, tedy hlavně mám na mysli různé spirituální zážitky, za které by vás většina populace chtěla poslat do blázince. Řekl, že taky měl déemtéčko a mně se rozzářily oči a hned jsem se ho ptala, jestli to stále dokáže sehnat a on že asi jo a hned jsme si plácli, že po mých zkouškách jedem na trip. Pár dní jsme se neviděli a mně se na něm líbí, že má svůj život, svoje koníčky a nevtírá se pořád jako jiní. Proto mám radši kočky než psy. Protože jsem jako ony. Když mě necháte k vám přijít, tak budu nejpřítulnější kočička na světě. Když mě ale budete honit, tak vás poškrábu. Tak jsem mu napsala, jestli nechce jít se psem na procházku, že bych uvítala pauzu mezi učením a sešli jsme se na pláži. Po procházce jsme si ještě dali čaj, on teda čaj a špeka, ale já se s trávou musím hlídat. A povídali jsme si asi pět hodin, tolik ke krátké pauze od učení a ani když odjížděl, tak jsme se nemohli odtrhnout a pořád jsme něco probírali. No ale teď teda přijde ta bomba, on se zmínil, že má malý dítě. Teď nevím, jestli mám být nasraná nebo co. Mně to hrozně vadí, že lidi takovou důležitou věc nenapíšou hned do profilu, abychom nemuseli mrhat čas nějakým poznáváním se. Přijde mi to takový manipulativní, jakože ve vás chtějí probudit zájem a až pak vám to řeknou, když už pro vás není až tak jednoduchý z toho vycouvat. Já prostě chlapa s dítětem nechci. Jednak je tu na hodně dlouho uvrtanej, protože težko se odstěhuješ do zahraničí, když tady máš děcko. Druhak těžko budeš mít bezstarostnej lifestyle, když musíš jako osel dřít na alimenty. A za třetí, samozřejmě na dítěti mu bude vždy záležet víc než na tobě. A když to děcko konečně vyroste, tak přitáhne vnoučata a koloběh se může opakovat. Jo třeba řeknete, že jsem sobecká, to je v pohodě, neurazí mě to. Každopádně nemůžu říct, že lituju toho, že jsme se poznali. Ty naše rozhovory mě baví a vidina toho, že budu mít parťáka na tripování se mi taky moc líbí. Jen je mi ouzko z toho, když vidím, jak se na mě kouká. Protože je mi jasný, že jakmile se o něco pokusí, tak budeme muset mít tenhle rozhovor. A budu vůbec dost silná na to, abych odolala? Jasně, mohli bychom být kamarádi s výhodama, ale to nakonec stejně většinou končí pláčem. Je to jako skočit z balkónu. Užíváte si ten let a snažíte se nemyslet na to, jak to asi bude bolet, až si dole namelete hubu. A až si ji namelete, tak přemýšlíte, jestli ten let vůbec stál za všechnu tu bolest. Možná by bylo lepší vůbec neskákat.
komentáře (4) | přidat komentář

Sex s duchem??

8. květen 2021 | 00.39 | rubrika: Jen tak
aneb Co se děje po Ayahuasce II Už to budou skoro dva roky a člověk by si řekl, že pokud Ayahuasca stále má nějaký vliv na moje tělo a ducha, tak ten vliv bude postupně slábnout. Ale opak je pravdou a tak si říkám, že to už nebude jejím vlivem, že mi spíš otevřela dveře do neznáma a já si jimi teď už procházím sama a čím víc se učím kontrolovat svůj strach, tím víc se prohlubují moje zážitky. V minulém článku jsem popisovala moje první a druhé setkání s Georgem, bytostí z jiného světa, spánkoparalýzovým démonem, jakkoliv si přejete jej chápat. Spánková paralýza je lákavé, takřka racionální vysvětlení. Jenže jej podávají vědci, kteří jej s velkou pravděpodobností nikdy nezažili. Oni si myslí, že vědí, o čem mluví. Ale vědí to doopravdy? Naposledy jsem se zmínila, že jsme se na konci první Georgovy návštěvy celkem sblížili. Nebyla jsem ještě připravená na to přiznat, že jsme se víc než sblížili. Jednak jsem nechtěla snižovat tu hrůzu, kterou jsem zažívala po první polovinu jeho návštěvy. Druhak je pro ženu těžké uchopit to, že se jí někdo vkrade do domu, ona ho nezná, takřka ani nevidí a nakonec ještě svolí k sexu. Ne, opravdu po tom ženy tajně netouží, nezkoušejte se někomu vloupat do domu. Ovšem tu noc jsem si prošla od vyděšení k smrti přes uklidnění se, probuzení zvědavosti, pocitu všeobjímající lásky od toho tvora, vuknutí, že už se vlastně dávno známe, po míchání našich energií a probuzení nezadržitelné touhy. Víte říká se, že once you go black you'll never go back - jak se vyspíš s černochem, už nidky nebudeš chtít bělocha, ovšem lidi, kteří údajně zažili sex s duchem to poupravili na once you go ghost.. no prostě jak zažiješ sex s duchem, člověk už ti pak nebude dost dobrý. Většinou se lidé shodují, že sex s duchem daleko předčí cokoliv, co můžete zažít s člověkem. Možná je to podobné tomu, co lidé prožívají při tantrickém sexu? Nevím, nemám vlastně zkušenost s pravým tantrickým sexem. Pro zajímavost, věděli jste, že zpěvačka Kesha (pokud ji vůbec znáte) nazpívala písničku o jejím sexu s duchem? Jmenuje se Supernatural a moc se mi líbí. Teď možná čekáte, že budu psát o tom, jak si užívám s mým inkubem každou noc, ale není to tak, tohle se doposud stalo jen jednou. V minulém článku jsem popsala, jak jsem ho zapudila, když jsem se rozčílila kvůli bolesti v zádech, kterou mi způsoboval a že jsem nevěděla, zda se ještě někdy vrátí. Pak jsem občas měla lucidní sny, občas se dostavily vibrace, které jsem podezřívala z toho, že jsou začátkem "toho stavu", takže jsem se urychleně nutila se z toho probrat, nebo se od toho odrazila do lucidního snu. Jo měli jsme s Georgem na poprvé happy end, ale to neznamená, že už jsem pak nebyla vyděšená. Jednak na senzaci toho, že se vám někdo škrábe do postele se těžko zvyká a i když já mu vždycky říkám George, vlastně nemám ani tušení, jestli je to skutečně ten samý. Jednou za mnou přišel, vyškrábal se za mnou na postel, obejmul mě ze zadu a šeptal mi něco, čemu jsem nerozumněla, jen vím, že poslední slovo bylo "uvidíš". Jednou mě probudilo to, že se mě někdo dotýkal mezi nohama. Bylo to tak příjemné, chtěla jsem víc, ale hned mě taky napadlo co jsem to za couru, když ani nevím, kdo nebo co to je. Jednoho dne mě ovšem napadlo, že ty vibrace by mohly být ty samé, které někteří lidé popisují, než vystoupí z těla. Toto pondělí jsem opět ucítila vibrace přicházet a tak jsem se jim nebránila a čekala jsem, co bude dál. Vibrace sílily, pak jsem začala slyšet zvuk, takové jako mechanické hučení. Hned mě napadlo, že o tom Bob Monroe vlastně taky psal. Spala jsem ve skrčené poloze a najednou jsem cítila, jak se moje tělo narovnává. Napadlo mě, že tohle by mohla být ta pravá chvíle se prostě převalit a vykulit se z těla. Začala jsem rotovat, otočila jsem se o 360 stupňů a posunula se do leva. Ten zvuk byl stále slyšet, ale v momentě, kdy jsem se oddělila od těla, jsem ho najednou slyšela jakoby zvenčí. Začala jsem panikařit, předháněly se myšlenky, které křičely je to pravda! Duše může existovat mimo tělo! Já jsem to dokázala! Nutila jsem se uklidnit, než mě to nadšení kopne zpátky do těla. Nic jsem neviděla, nevím jak používat nefyzické oči. Řekla jsem si, že se zkusím vrátit do těla a vykulit se znova. Zpátky v těle jsem pořád cítila vibrace a vykulení bylo snadné. Pak už jsem i pomalu začínala vidět. Mluvila jsem s nějakými dvěma bytostmi. Jeden vypadal jako člověk, ten druhý ne tak docela. Ptala jsem se jich, jestli vědí, jak se tam u nich jmenuju. S naprostou samozřejmostí řekli něco, co znělo jako Avon, jen jedno písmenko bylo jinak a já jsem si řekla, že podle toho si to budu pamatovat, podle krému od Avonu, ale zapomněla jsem, které to písmenko bylo jinak. Myslím si, že to bylo to O. To jsem celá já a moje paměť na jména. Pak jsem se probrala zpět v těle. Jasně, mohl to být jen sen. Pěkně živý lucidní sen. :D To mi asi potvrdí či vyvrátí další příhody, pokud nějaké budou.  Čekala jsem, že teď tak měcíc nebo dva se nebude nic dít. To je interval, ve kterém tyhle podivnosti ke mně běžně přicházejí. Proto jsem byla překvapená, že to trvalo jen pět dní. To ráno jsem se vzbudila brzo a patnáct minut jsem si zapisovala svoje sny do deníčku. Začala jsem to teď dělat. Dřív jsem si psala jen lucidní sny a setkání s Georgem, teď si chci psát vše na co si vzpomenu. Pak jsem si ještě četla nějakej článek a pak jsem si šla ještě na hodinku schrupnout. Najednou cítím, jakoby mě někdo chytil za chodidla a zase jsem cítila vibrace. Tak jsem se vykulila z těla. Říkala jsem si, že bych tentorát mohla víc vidět, když je skoro osm ráno a už je světlo, ale nějakej zvuk z venku mě hned zas kopnul zpátky do těla. Ty vibrace nebyly dost silné, abych mohla znova ven. Nevím ještě, jak je zesílit. Každopádně mě někdo znovu chytil za chodidla a pomalu mě pohladil od chodidel až nad lýtka (spala jsem na břiše), tam se zachytil a vyhoupnul se na postel. Kdybyste viděli, jak vysokou mám postel (to aby se mi pod ní vešlo kolo), tak byste chápali, proč se musel vyhoupnout a proč se při tom přidržoval mých nohou. Cítila jsem, jak se matrace prohýbá pod jeho koleny a dokonce jsem slyšela i ten zvuk, co při tom ta matrace vydává. Říkala jsem si, že tohle jestli jsou halucinace, tak jsou to pěkně vymakaný halucinace. Cítila jsem váhu jeho těla na sobě a to, jak mě vískal ve vlasech. Občas nějaký vlas trochu bolestivě zatahal, jak jeho prsty projížděly uzlíky. Cítila jsem z jeho strany tolik laskavosti a pokoje, že jsem se ho vůbec nebála. Začalo mě to vzrušovat a tak jsem laškovně vyšpulila svůj zadek a přitiskla se k němu. On tento pohyb opětoval a také se přitisknul. Očividně byl také vzrušený a oba jsme se tomu pousmáli. Cítila jsem se s ním v bezpečí. Kazilo to jedině to, že mě zase hrozně bolela bederní páteř. Je to Kundalini? Proto mám rozšířené vědomí, protože Kundalini je zase na pohybu? Bohužel ta bolest se postupně stala nesnesitelnou a to byl konec mé intimní chvilky s Georgem, protože jsem už pak nedokázala vnímat nic jiného než tu bolest a sice jsem se snažila to vydržet, ale když už to fakt nešlo, tak jsem se prostě z toho stavu probrala. Asi bych měla nějak pročistit moje čakry, aby ta enegie mohla volně proudit a nezasekávala se v bederní oblasti. Jsem napnutá jako kšandy, co se bude dít dál.
komentáře (3) | přidat komentář